Publikováno

Co nám barefoot dalo a vzalo……

Je to už víc než rok, co nám naše Evelínka chodí a my jsme přešli definitivně na barefoot obouvání. Ráda bych shrnula ty nejzásadnější pocity a zkušenosti.

Ano, i my patříme k těm lidem, kteří si teprve až s prvními krůčky prvního potomka začali všímat, v čem ty naše nohy chodí “oblečené”. Když se ohlédnu zpět, tak mi nejvíce jde na mysl zoufalství mého muže, který vlastně celých dlouhých 7 let našeho soužití řešil reklamace obuvi, nepadnoucí boty a různé další věci s tím spojené. Jeho obří nohy se absolutně rozchází s jakoukoliv běžnou obuví. Prostě mu ten palec vždycky vykouknul, byl už s tím smířený. A reklamační diktátoři v konfekční obuvi měli už předem připraveny argumenty, jak ho odbýt. Mít palec je obrovský handikap, pokud ho máte, tak se smiřte s tím, že když vám vykoukne z tenisky, je to jen vaše vina. Často jsem mu říkala ať si ten veliký palec uřeže a bude líp 🙂 …. né sranda, nebylo by líp. Ani v létě neměl klid, v tradičních tuhých sandálích trpěl zase bolestivými puchýři. Takže většinou i tak skončil naboso a sandálky se vesele nesly v tašce (pokud neskončily v nejbližším odpadkovém koši, což se taky stalo :-D). Jeho barefoot období začalo pomaličku, když si vyzkoušel huarache sandále. I přes počáteční nelibost v šňůrce mezi prsty, uznal, že i tak to je to nejlepší, co by mohl nosit na nohou. Ale největší nadšení přišlo při nazutí jeho prvních uzavřených barefoot bot (Freet). “No to snad není možné nikde mě nic netlačí, palec má konečně klid a své zasloužené místo.” A jako bonus jej konečně po letech přestala bolet záda. A ve svých slavných Freetech prochodil, světe div se, celou zimu. Otužilec jeden. Právě dnes jsme si s nostalgií zavzpomínali na jeho “kancelářské” období, kdy se celý den pařil v mučícím nástroji zvaném “pánská společenská obuv”. Jeho druhé boty jsou ponožkoboty, jak jinak než, slavné Leguano (v jeho obří velikosti na něj zbyly jedině Primera ve velikosti XXXL) a v těch si také lebedí. No prostě samá chvála.

A a jak jsem přišla k barefoot obouvání já? Nikdy jsem to nijak moc neřešila. Moje nejoblíbenější boty byly úžasně pohodlné, měkké balerínky s úzkou špičkou, o kterých jsem si myslela, že jsou skvělé a nic nemůže být lepšího. Sice jsem v těhotenství měla huarache, protože jsem do jiných bot v létě nevlezla a oblíbené červené měkké žabky se mi po sedmi letech rozpadly, ale prostě jsem měla jiné starosti. Až při řešení vhodného obutí pro dcerku, jsem se nad botami teprve pořádně zamyslela. Když malé dítě musí mít prostor v prstech a měkkou a lehkou obuv, proč všechny boty v obuvích jsou kulaté a tvrdé, proboha. A co teprve boty pro dospělé, vždy´t všechny vychvalované tenisky jsou špičaté. Co to má být? A řešila jsem to stále víc a víc. Až jsem si vyzkoušela svoje první baleríny Amelíny. A na mé staré úžasné pohodlné úzké balerínky se nakonec práší ve skříni, aby sloužily jako památka na počátky haluxů (ano, už se mi křivily palce). A k Amelínám rychle přibyly Leguano tyrkysové baleríny, které nosím úplně nejraději. A plánuji další kousky.

A co naše Evelínka? Té se zatím na to, co jí přinesla barefoot obuv ptát nebudu. K definitivnímu závěru potřebuje ještě pár let času. A pak o tom možná napíše článek do našeho blogu. To by bylo super. Ale vypadá spokojeně, chodí tak, jak by měla, nemá žádné špatné návyky z tvrdých bot, takže se asfaltu, tvrdé hlíny ani města nebojíme.

A konečně, abych nebyla jen přehnaně optimistická. Co nám barefoot vzalo? Nemůžeme už nohama rozbíjet ořechy, to opravdu bolí. Musíme si více dávat pozor na co šlapeme. A boty na podpatku smutně čekají ve skříni na chvíli, kdy mi můj muž řekne, abych si je vzala a trochu se dorovnal ten třiceticentimetrový rozdíl mezi námi. Jenže podle jeho slov tahle chvíle nejspíš nenastane. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *